Funkční tělo je především svoboda

11.10.2018

Svoboda dělat, co vás napadne a co třeba vybočuje z vašeho každodenního normálu. Třeba zdolat Sněžku pozpátku. A nejlepší na tom je, že stačí poměrně málo! Ale nestane se to samo!!!

V posledních deseti dnech jsem tak trochu testovala své tělo. Ani nevím, co mě k tomu vedlo. Asi jsem chtěla vyzkoušet, co všechno ještě vydrží a znovu se přesvědčit, že cvičení PERMANENTO opravdu funguje. Jsem skoro až překvapená. Nikdo nechce věřit, že nejsem v tréninku. Samozřejmě, že se hýbu, ale nepravidelně. Jen těch 10 minutek denně si neodpustím. A zdá se, že to stačí. Na své tělo se můžu spolehnout! Zároveň jsem si ale uvědomila i spoustu dalších souvislostí! Došlo mi, že důležitější než sportovní výkon je svoboda, kterou může dobře fungující tělo zajistit.

Kdysi jsem sport brala vážně a systematicky se připravovala na nejrůznější více či méně důležité závody od republikových či světových mistrovství po místní přespolní běhy. Výkony jsem podávala v několika sportovních odvětvích. Vím, co to je makat a znám pocity vítěze i poraženého v cíly. Posledních téměř 20 let si závodím nepravidelně a myslela jsem si, že už jenom "jen tak" - bez ambicí. Ale ono u mě neexistuje "jen tak". Neumím jít na závod s tím, že si to objedu ve svém tempu a pro radost. Když to je závod, tak já se automaticky snažím podat co nejlepší výsledek. Proč bych jinak na závod nastupovala? Poslední dobou jsem se právě z těchto důvodů závodům vyhýbala. Mám jiné priority a nechtělo se mi někde makat s vědomím, že příprava buď vůbec nebyla nebo byla mizerná, a že to bude bolet.

Přesto jsem se zcela dobrovolně přihlásila na Běchovice Praha, což je tradiční běžecký závod. Pro ty, kdo nevědí, tak jde o mistrovství České republiky v silničním běhu na 10km. Na start se každoročně postaví kolem 3 000 běžců všech kategorií a výkonnostních úrovní. Atmosféra byla jedinečná a v mnohém mi připomněla časy dávno minulé. Ta předzávodní energie a očekávání je nakažlivá. Běžela jsem tedy jak o závod a bez ohledu na to, že už je jakákoliv systematická příprava minulostí a že běh jako takový byl vždy jen tréninkovým prostředkem, jsem si doběhla pro skvělý výsledek. Možná bych ani nikdy nedokázala běžet rychleji. Radost byla, ale ne taková, jakou bych si představovala...

Mně to ale nestačilo. Následující pátek ráno jsem s partou kamarádů a manželem sedla na silniční kolo a odjela na něm z Prahy na hřebeny Krkonoš si odběhnout další závod. V tomto případě šlo o tradiční běh, který má svou symboliku a který jsem absolvovala již mnohokrát. Jen mi vždy stačilo běžet. Nepotřebovala jsem si to komplikovat jízdou na kole. Proč tedy teď? Proč jsem se nechala vyhecovat v době, kdy na kole vlastně nejezdím? Ne protože by mě to nebavilo, ale protože zkrátka nemám čas. Prakticky jsem zdvojnásobila své najeté kilometry za poslední rok. Navzdory všemu jsem přežila nejen těch 140 km na kole, ale i 18 km běhu do kopce. Tedy kromě pořádně oseděného pozadí. Ale opět tak nějak bez té správné radosti.

Stručně řečeno jsem se přesvědčila, že mi tělo funguje na 100%. Vím, že když budu chtít, tak můžu podávat výkony, ale že už nechci.

Není to ono. Už nemám potřebu se s někým poměřovat. Nemám potřebu závodit. Konečně jsem spokojená přesně tam, kde jsem. Vlastně jsem si nejvíce užila cestu z cíle na chalupu. Fotila si panorámata, užívala si hor a sebe a ticha a klidu a manžela o pár kroků před sebou. Příslib večera s kamarády také nebyl k zahození. Vím, že příští rok už zase "jen" poběžím uctít památku jednoho vodáka, na jehož počest se tento závod ne-závod běhá. A Běchovice nechám závodníkům. V kondici se budu udržovat, protože mě to baví a protože mi to dává smysl a pocit svobody. Navíc to jde zařídit poměrně snadno! Jupíííí. A není jediný důvod proč byste nemohli i vy!